Hasiči neskočí na falešná hesla a gesta

V Revue Sondy č. 6/2011 výjde na stránkách  20/21 článek Jana Hábíka, který je hlavně o firemní kultuře, ale nejen o ní. Původní neupravený článek přinášíme zde:

Když hoří střecha nad hlavou a velká voda bere domovy i životy, tak postižení, přihlížející i sympatizující vzhlížejí k hasičům jako k zachráncům, jejichž vstřícnost a pochopení berou jako samozřejmost. Je to přece v náplni jejich práce, je to poslání. Když však s hasiči mluvíte déle, tak přiznají, že to jejich poslání je v poslední době svým způsobem k pos.ání. Proč tak příkré hodnocení, když bývalý ministr vnitra Radek John jim loni při povodni na Liberecku s díky tiskl ruce a do kamer o nich mluvil s uznáním? To mu ale nevadilo, aby jim vzápětí významně ubral na platě, penězích na provoz a investice. Taková schizofrenie vypovídá mnohé o charakteru i vztahu k firemní kultuře, tedy k lidem. Nedivme se pak, že si o něm a některých dalších papaláších myslí něco nelichotivého, pozorujíc třeba tanečky kolem Nadace policistů a hasičů. Ostatně, své si k tomu řekli i v petici předané premiérovi Petru Nečasovi. Pomoc v nouzi proto hledají hasiči raději na konci své paže, u kamarádů, kolegů a vůbec mezi sebou.

Jistě, Hasičského záchranného sboru (HZS) České republiky se učebnicová firemní kultura, doslova netýká, řídí se zákonem o služebním poměru. Ale to neznamená, že vše běží podle rozkazu, že by se ve vztazích mezi lidmi, kteří společně v dobrém i zlém prožívají kus života, měl vytrácet lidský rozměr a něco jako firemní kultura.

Ta je formována přirozeným vývojem s ohledem na sociální strukturu spolupracovníků, nebo cílevědomě určována vedením podniku či organizace v podobě zásad a norem. ?Jde vlastně o psaná i nepsaná pravidla společenského styku, hodnotové preference, zásady a pravidla pracovní morálky a hodnocení, loajality k firmě či instituci, i vztah k partnerům, zákazníkům, občanům?, uvažuje Zdeněk J. Oberreiter, předseda Odborového svazu hasičů.

Nejsme anonymní, jsme vidět

Na první pohled je rozeznatelnou vnější složkou firemní kultury oblečení, ale také symboly, vybavení, ohodnocení, mýty apod. ?Všichni členové našeho sboru jsou v práci oblečeni do stejnokrojů na zádech označených nápisem Hasiči metro, mají i cedulku s jménem, příjmením a funkčním označením. Při zásazích používáme bojové obleky na zádech opět s nápisem Hasiči metro, ale jméno a příjmení je tentokrát na přilbě. Nejsme anonymní, jsme vidět a naše pozice v podniku je velmi dobrá?, konstatuje Michal Wowesný, vedoucí odboru HZS DP Praha.

Kredit zdejších hasičů výrazně vzrostl po povodních v roce 2002, a také proto, že nepatří jen k HZS metro, ale k HZS Dopravního podniku Praha. Zasahují tak nejen v podzemí, ale i při dopravních nehodách tramvají a autobusů. Tomu odpovídá špičková výzbroj a výstroj. ?Také naše finanční hodnocení je mírně nadprůměrné, před dvěma lety se zvýšily tarifní třídy u 116 zaměstnanců, letos u zbývajících osmi zaměstnanců našeho sboru. To se odráží i v tom, že je stále naplněný početní stav a v zásobě máme deset až patnáct žádostí o přijetí ke sboru?, pochvaluje si Michal Wowesný, který má mezi státními hasiči řadu kamarádů a přátel. ?Jejich finanční situaci jim nezávidíme?, dodává.

Nejsem poseroutka, ale bývám na měkko

Členové vlády se loni při povodních na Liberecku natřásali před kamerami a prezentovali postřehy o záslužné práci hasičů, aby jim vzápětí za odměnu zkrouhli platy i finance na provoz a investice. Takto jednotný kabinet už dlouho předtím ani potom nebyl. Vládu a 118 koaličních poslanců neobměkčily ani protesty, bohorovně přehlédli i heslo z demonstrace před Poslaneckou sněmovnou: My vás chráníme, vy nás likvidujete. Vaši hasiči.

?A nebýt našeho krajského ředitele, tak by nám očesali mzdu ne o deset, ale o patnáct procent. Je smutné, že naši práci oceňuje široká veřejnost, ale ne politické špičky. Těm je jedno, že se naše příjmy už léta snižují a výhody, které nám přinášel služební zákon za mnohá omezení a zákazy, se pomalu a jistě vytrácejí nebo jsou zásadně omezeny?, upozorňuje Petr Čálek, hasič z Liberecka, který pomáhal druhým v době, kdy byl i s rodinou vyplaven. O lidské a firemní solidaritě ví své.

?Mám pro strach uděláno, nejsem žádný poseroutka, ale když na to vzpomínám, bývám na měkko. V takových chvílích se lidé semknou, stranou jdou veškeré předsudky a problémy. Po směně nám přijeli pomoci kolegové hasiči, přestože byli ve službě celý den a noc předtím, pomáhali nám s úklidem, a to byli někteří vyplavení také. Nevím, jak mám poděkovat za finanční a věcnou pomoc neznámých lidí. Bylo to něco neopakovatelného?, říká Petr Čálek.

Vzájemná pomoc v tísni

Takovým lidem se vládní čachrování zajídá stejně, jako čekání na pomoc shůry. Proto přispívají do Nadace policistů a hasičů Vzájemná pomoc v tísni. ?Když mi manžel řekl, že všichni chlapi z útvaru budou z výplat na tuto nadaci přispívat, vzala jsem to jako nutné zlo. Dobře, mají nebezpečné zaměstnání, a když se někomu z nich něco stane, pozůstalí dostanou alespoň nějakou korun?, vysvětluje Ivana Klimešová, vdova po hasiči, který tragicky zahynul v roce 2005.

V zápětí pak své zkušenosti upřesní: ?Ale jen takhle to není. Nadace nepomáhá finančně, ale hlavně psychicky. Mně moc pomohlo první setkání s nadační rodinkou, protože jsem viděla, že nejsem sama, koho potkalo neštěstí, a že má o nás někdo starost. Že ho zajímá, jak se nám daří, jak se vede našim dětem ve škole a jak by nám mohl pomoci nejen slovy, ale i skutky. Nadace je tu pro nás, je to naše velká jistota?.

V současnosti pečuje Nadace policistů a hasičů o 59 dětí z devětatřiceti neúplných rodin (viz www.nadacepah.cz).

?Když mluvíme o Vzájemné pomoci v tísni, jak se nadace policistů a hasičů jmenuje, tak musíme vidět, že tihle lidé nebyli nikdy hodnoceni jako špičkoví zaměstnanci, i když třeba podávali špičkové výkony. Moc nevydělávali, takže ani pozůstalí po nich penězi neoplývají. Mluvím o tom otevřeně, protože i to patří do firemní kultury. Za její vrcholnou úroveň považuji nadaci ? ono soustavné dobrovolné přispívání do fondu pro pozůstalé po lidech, kteří zahynuli při službě, nebo byli při ní těžce zraněni, a musí žít s trvalým zdravotním postižením. Co je pro mne největší odměnou? Důvěra lidí a třeba konstatování maminky se dvěma dětmi, že nebýt nadace, tak by na takovou dovolenou v cizině nikdy nemohli ani pomýšlet?, přiznává Vladimír Šutera, ředitel nadace.

Nápady a upřímnost proti ponorkové nemoci

Někdo by mohl namítnout, že hasiči jsou tvrdé nátury, na leccos si zvykli a nic je nerozhází. Není to však pravda. Život před ně staví stále těžší zkoušky.

?Když toho dubnového (8. 4. 2011) rána vznikl požár ve výrobních a logistickém areálu firmy Remiva v Chropyni, nikdo netušil, o jakou zkoušku jde ? nakonec tu bylo 40 profesionálních i dobrovolných jednotek Zlínského, Olomouckého a Jihomoravského kraje. Na 130 hasičů bylo šokováno zuřivostí požáru ? plameny šlehaly desítky metrů nad střechy budov, do toho vybuchovaly horké plyny, oheň se šířil soustavou jedno až šesti podlažních přilehlých budov do těsné blízkosti plynové kotelny a skladu plastů. Vzdát jsme to nemohli, přestože lidé byli brzy fyzicky vyčerpáni, hrozila jim intoxikace, přehřátí, zasypání, zavalení, zřícení konstrukcí a spousta dalších nebezpečí. Když jsme všechno zvládli, a já jim mohl poděkovat, tak jsem si uvědomil, že i taková obětavost je součástí nepsané firemní a lidské kultury?, přiznává Jiří Ovesný, vedoucí zásahu ze Zlína.

I on velmi dobře ví, že v hasičském záchranném sboru se vytváří pozitivní firemní kultura sice samovolně, ale lepší je, když někdo přijde s nápadem. Hasiči, a zejména ti pracující v nepřetržité směně, to je 24 hodin služby a 48 hodin volna, spolu stráví třetinu života. Hrozí jim ponorková nemoc?

?Záleží na tom, jaké mají šéfy. Mě se například osvědčilo převzít od amerických námořníků zvyk servírovat o vánočních a novoročních svátcích, kdy jsou lidé dojati a otevření citům, slavnostní oběd ve slavnostní uniformě. Dokonce jsem si nechal kvůli tomu ušít motýlka. Jako jejich nadřízený jsem je obsluhoval, a musel vyslechnout nejeden vtípek. Ale o prestiž jsem nepřišel, spíše naopak. Vždyť jsem ukázal, jak si svých lidí vážím, přičemž svým způsobem vlastně nezáleží na nadřízenosti a podřízenosti, ale na osobním přístupu a zaujetí každého. Je to zdánlivě jednoduché, ale je třeba vědět, že lidé hned poznají falešný tón a falešná gesta. A je jedno, zda jde o nejbližšího nadřízeného, ministra či premiéra?, připomíná Zdeněk J. Oberreiter.

Hasiči jsou specifickou skupinou s výrazně vyvinutým smyslem pomáhat druhým i sobě navzájem. I proto si sami vytvářejí firemní pravidla a kulturu. Z posledního vývoje vědí, že jim nikdo nic nedá, ale spíše vezme. Přesto je jejich stisk ruky pevný a upřímný. Vědí své. Život je naučil?

Jan Hábík

Fotogalerie: Hasiči neskočí na falešná hesla a gesta